reklama

Vítejte... Dnes je 22.10. 2018 09:21
Svátek má: Sabina, blahopřejeme!
SEZNAMKA SEZNAMKA - celkem příspěvků: 2167
EMAIL: muzivdamskem(zavinac)seznam.cz
ICQ: 254-813-786
Název příběhů: Martin ? 2.dil
Vložil: Pavel, email: pavel0124@volny.cz
Vloženo: 15.01.2012 - 20:41:35
Příběh:

Martin ? 2.dil

Vymývání mozků??



Martinovi se v hlavě myšlenky převalují jako mořské vlny. Uvědomuje si ale, že když se tak zpětně probírá svým životem, tak se mu do jisté míry i ulevuje napětí na duši, které ho trápí několik posledních týdnů. Vaří si silnou černou kávu, aby se trochu vzpamatoval po odpoledním spánku. Chvíli bojuje s pokušením zapálit si cigaretu. Něco si ale slíbil a tak ji nezapálenou zase zastrkuje do krabičky. Okno jeho garsonky má z výšky krásný výhled na velké parkoviště před marketem OBI. Přisunuje si židli k oknu, na parapet staví hrnek s kávou a pozoruje krásné podzimní odpoledne. Jeho myšlenky se ale opět vrací hluboko do jeho minulosti??..

Stojí na chodníku před obvodní vojenskou zprávou, v ruce povolávací rozkaz a v hlavě totálně prázdno. Tak to byl pro něj konec všech iluzí. Co teď? Má vlastně co chtěl! Rozhoduje se, že odjede na chalupu strávit poslední prázdniny před vojnou. Někam nastoupit do práce se mu nechtělo, věděl že policajti mu dají před vojnou pokoj. Ve vesnici, kde měli jeho rodiče chalupu, byl taky státní statek, který tam provozoval zahradnictví. Nechtěl se jen tak nějak někde flákat, a tak když viděl že nabírají sezónní brigádníky nastoupil tam na brigádu. Konec konců nějaká koruna se vždycky hodí! Když tak na to vzpomíná, byly to úplně bezstarostné tři měsíce v jeho životě. V zahradnictví dělaly samé vesnické ženské, jeden traktorista, a on, mladý kluk, brigádník s duší ženy. Jak rád poslouchal o čem se při práci bavily, prožíval s nimi jejich problémy. Oni ho zase braly jako jednu z nich, posílaly ho místo práce k vodě se opalovat, a nosily mu i jídlo, aby prý zesílel, a byl z něj pořádný chlap. Vůbec nemohly tušit, že odpoledne se na chalupě mění v ženu, že je schopen si všechno uvařit, vyprat a zašít! Prostě žil si takový dvojí život, ale věděl, že to tak nemůže zůstat, chtěl jít dál! Chtěl být jednou opravdovou ženou!

Jenže nic netrvá bohužel věčně. Nástup na vojnu se nemilosrdně přiblížil. Večer před jeho odjezdem, se u nich doma sešla celá rodina. Podle dotěrných otázek jeho sestry poznal, že ji máti prozradila o čem se spolu bavily. Najednou se moc starala, jestli chodí s nějakou holkou, jestli už někoho jako měl a podobné narážky. Slavnostně tenkrát povečeřeli, a ještě štěstí, že se otec rozpovídal jak on prožíval základní vojenskou službu, a uděloval mu rady, jak to na vojně prostě dobře zvládnout. Druhý den ráno odešel na nádraží, nasedl do vlaku směr Přerov, který byl plný přiopilých branců, a vyjel vstříc neznámé budoucnosti, plný strachu a obav, ale s pevným přesvědčením, že pokud to situace dovolí, opustí tuto republiku děj se co děj, a všemi možnými způsoby se bude snažit dostat do své zaslíbené země.

První týden na vojně si připadal jak ve zlém snu. První den, když je všechny ostříhali a oblékli do slušivých modrých tepláků, začali fasovat výstroj. Otevřel krém na boty, a bylo tam vyryté číslo 730! To samé číslo bylo v krému na holení! Přesně věděl co to znamená. Prostě jim tím mazáci, vojáci co už byli na vojně před nimi, naznačovali, že do civilu to mají dlouhé dva roky. Hned první večer ale udělal chybu. Zastavil se u nástěnky, na které byly fotky tanků a vojáků v akci a klidně si ji prohlížel.
?Áááá, vidím vojíne, že nemáte co dělat!? uslyšel za zády hlasitý řev. Když se otočil uviděl nějakého vojáka s označením dozorčího roty.
?Jen si tady prohlížím nástěnky?? odpověděl mu klidně.
?Tak to mám pro vás vojíne zajímavější práci!? zařval na něj a odvedl ho na záchody. Pěkně špinavé záchody, kde už se činilo pár branců co zrovna nastoupili. Ukázal mu na jednu kabinku, ve které byla záchodová mísa plná lidských výkalů a novinových útržků. Jak později zjistil místo toaletního papíru se na vojně používaly zásadně noviny! Ta mísa byla pochopitelně ucpaná. Ten blbec to ještě spláchnul, a ona se až po okraj naplnila vodou.
?Tak to pročisti!!!? zařval dozorčí.
?A čím to mám jako prošťouchat?? dovolil se zeptat.
?No rukama, ty zobáku!!!? řval jako pominutý ?makej, makej!!!?.
Nezbylo mu nic jiného, než zatnout zuby, vyhrnout si rukávy, strčit ruku do mísy, a uvolnit vzniklý špunt. Ještě dnes si přesně pamatuje, jak pevně zatnul zuby aby se nepozvracel, a v hlavě mu zněla myšlenka, že žena přece vydrží víc než chlapi!!!

Po této události mu bylo jasné, že i ve volném čase musí předstírat, že něco dělá. První měsíc, to znamená měsíc do přísahy, to bylo opravdu hrozné. Zatnul zuby, a vykonával slepě všechny nařízení a příkazy. Celé dny se učili pochodovat na přísahu. Od rána do večera. Večer?to byla na vojně snad ta nejsmutnější část dne kdy byl vydán rozkaz že je osobní volno, volno kdy mohli napsat pár řádků domů. Domů? Ale komu? Má si stěžovat? Nebylo komu se svěřit! Ti co kouřili se alespoň sdružili venku do hloučku u popelníku, a vyprávěli si kdo odkud je, a co je asi ještě čeká. V noci to bylo ještě horší. Spalo jich na pokoji třicet. Když se mu nepodařilo rychle usnout, slyšel některé kluky vzlykat?.Tady se obrnil proti vnějšímu světu. Navenek nikdo nic nepozoroval, ale uvnitř si žil svůj interní život ženy. Silné ženy, která musí vydržet nejvíc. Která si musí dokázat, že na to všechno má?

Asi po týdnu je pustili na učebnu, a začali učit morseovku. Velitel čety jim tehdy stroze oznámil, že do ukončení přijímače se musí naučit chytat kolem čtyřiceti znaků za minutu. Tak to byla pro něj po delší době první dobrá zpráva, protože ve svazarmu uměl před vojnou lehce chytit a rozluštit okolo stovky znaků za minutu. Po prvním diktátu morse, když neměl žádnou chybu, se ho zeptali jestli to už chytal dřív. Řekl jim že ano, že zvládne kolem stovky. Tady nastala dost komické situace, protože na rotě nebyl nikdo, kdo by takovou rychlostí byl schopen vysílat. Nějaký četař uměl okolo osmdesáti znaků, a diktát od něj zvládl bez chyby. Od té chvíle se pro něj vojna dost změnila. Byl celý den na učebně, mlátil do klíče, a vysílal vojákům do sluchátek morseovu abecedu. Šlo mu to úplně samo, automaticky, a tak se v duchu mohl zabývat svými myšlenkami a představami??

Tak prožili na vojně první měsíc do přísahy. Když konečně nadešel ten den kdy všichni sborem řvali tak přísaháme, dostali všichni odpoledne první volno na vycházku. Byl hodně překvapený, když viděl že se rodiče za ním přijeli podívat. Otec je vzal do restaurace na oběd, a celou dobu se vyptával na vojenské zážitky. On i máti, ho pořád ujišťovali, jak mu to jako vojákovi náramně sluší, a že v uniformě vypadá konečně jako pravý chlap! Kdyby jim jenom mohl říct, že právě tyto vojenské hadry k smrti nenávidí! Kdyby jim mohl říct jak se tady doopravdy cítí, jak to tady nenávidí! Kdyby vůbec někomu mohl říct, že všechno je vlastně omyl, že jako žena sem vlastně vůbec nepatří! Místo toho se jen usmíval, a přikyvoval všemu co mu u stolu říkali. Když je pak vyprovodil k autu, máti brečela a otec ho ujišťoval že to uteče jako voda, a že na vojnu bude nakonec vzpomínat v dobrém, no prostě jako on. Byly to vlastně jenom takové prázdné fráze. Nějak cítil že si s nimi vlastně už nemá co říct. Mával za odjíždějícím autem a trochu ho najednou vyděsil ten pocit samoty. I když ještě neměl konec vycházky pomalu se vracel do kasáren. A tehdy se v něm něco zlomilo, ještě dnes mu projíždí z toho pocitu rozhodnutí husí kůže po těle. Rozhodl se že jim to všem ukáže, že to všem natře, že nad sebou nebude nějak truchlit, ale naopak, že se bude snažit být ve všem nejlepší! Byla to pro něj vlastně jediná cesta, jak se s toho tady nezbláznit. Musíte zatnout pevně zuby, a hodně myslet na něco jiného, tak totiž lze jen přežít ten odporný smrad, když pohromadě spí třicet zpocených lidí, přiblblé chvástavé řeči, co kdo byl v civilu, kolik toho kdo umí, kolik měl kdo holek, kolik kdo dokáže vychlastat piv, jak kdo s kým hrál fotbal! Jak to nenáviděl! Jak ty kluky nenáviděl!

Po přísaze je rozdělili k jednotlivým útvarům. Jeho a několik dalších nechali v Přerově a přeřadili je do poddůstojnické školy. Řekli jim, že když všechno půjde dobře, tak za půl roku z nich budou svobodníci, a budou specialisti v radiovém provozu, se zaměřením na spojení uskutečňovaná z týlu nepřítele. Jinač se nezměnilo nic. Převeleli je do jiné budovy, kde ale bylo úplně stejné vybavení, stejné ložnice, kde jich ale spalo už jen dvacetosm. Každé ráno vstávali v šest hodin, v šest patnáct nástup na rozcvičku, cvičilo se venku za každého počasí, v šest čtyřicetpět nástup na umývárny, v sedm odchod na snídani, v sedm třicet návrat do budovy roty a úklid, v osm zahájení výcviku. Tak to šlo den po dni, celých šest měsíců. Byl vyhlášen nejlepším žákem poddůstojnické školy a když se dělaly závěrečné zkoušky a ostatní byli radisti třetí třídy, on u zkoušek udělal mistra. Za odměnu dostal od velitele útvaru mimořádnou dovolenou. Znamenalo to, že mohl jet na deset dní domů!

Domů, ale kam? Rodiče byli zase služebně na cestách, tak se rozhodl že svoji dovolenou stráví u nich na chalupě. Ten rok byl zrovna mimořádně teplý duben. Hned po příjezdu na chalupu zkontroloval obsah svojí skříně. Vše bylo tak, jak to tam opustil, bylo vidět že na chalupu nikdo nejezdí. Převlékl se do civilu, a vyrazil za ženskýma do zahradnictví, kde byl na brigádě. Velmi mile ho přivítaly, a jeho pozornosti neušlo že je mezi nimi nová mladá dívka. Představili mu jí, jako jejich novou pomocnici. Jmenovala se Yveta, dělala u nich brigádu, a učila se na chalupě rodičů na zkoušky na medicínu. V termínu ji nepřijali a tak nultý ročník trávila po různých brigádách. Dal se s ní do řeči a ukázalo se že její rodiče mezitím co jsem byl na vojně, koupili chalupu kousek té jejich. Proto ji nikdy předtím neviděl! Měla krásně dlouhé černé vlasy, a nádherně tmavé oči. Možná, že se jí tenkrát do nich díval až příliš dlouho, ale ona mu ten pohled opětovala. Něčím zvláštním ho velmi přitahovala. Už jsem o tobě slyšela od ženských, říkala s úsměvem. Tak, teď byl na rozpacích protože nemohl vědět, co jí vlastně napovídaly. Když si šly ženský uvařit kafe a oni ve skleníku osaměli zadíval se znovu do těch hlubokých studánek. Tak teď a nebo nikdy, řekl si, a zeptal se jestli by sním nešla odpoledne na procházku, že by jí rád provedl po okolí. Zvláštní na ní bylo, že celou dobu co sní mluvil se mu i ona upřeně dívala do očí. Nějak úplně impulzivně jí pohladil po tváři. Její reakce byla překvapující, chytla jeho ruku a pevně mu ji stiskla, ano, půjdu s tebou ráda, zašeptala potichu. Domluvili se že se pro ni odpoledne zastaví. To ale jejich soukromí skončilo, ženské se vracely do skleníku. Ještě chvíli si s nimi povídal protože chtěly slyšet jeho zážitky z vojny, a on zase chtěl slyšet drby z vesnice, a na vojnu raději zapomenout. Nemohl se ale na nic soustředit, protože před sebou pořád viděl ty hluboké černé oči, studánky???

Pokračování??


zpět nahoru  nahoru
TOPlist